Rozhor s Pepou Zemanem a Radkem Strejcem, kteří se vrátili nedávno z pobytu v Japonsku

1) Před nedávnem jste se vrátili z výletu z Japonska. Jak jste se těšili a jak jste plánovali cestu?
Pepa: Těšili jsme se jako malí kluci. Hlavně jsme se těšili na aikido, jak bude cvičit, a to byl náš hlavní cíl. Možná tak před půl rokem jsme si řekli, že bychom mohli letět do japonska. A asi tak měsíc možná dva před odletem jsme začali řešit co a jak.

Radek: Těšil jsem se hodně, protože to byl jeden z mých snů. První zmínka o cestě padla (u piva) na letním mezinárodním semináři. Samotné plánování probíhalo v průběhu podzimu. Letenky, ubytování a peníze jsme měli vyřízené koncem listopadu. Pak už jsme jen sbírali zkušenosti a informace od přátel, kteří už v Japonsku byli.

2) Jaký dojem jste měli první okamžiky po příletu?
Pepa: Asi že je tam mnoho lidí, a to prostředí, že jsme v japonsku.

Radek: Po příletu jsme se museli rychle dostat z letiště Narita do ryokanu v Tokyo. Euforie z toho, že jsme se dostali do Japonska, přišla za necelé dvě hodiny až v Ikebukuro (část Tokyo, kde se nacházel ryokan). Pocity se slovy asi ani nedají popsat. Pořád jsme si opakovali "Konečně jsme se sem dostali!".

3) Kde jste bydleli a jak jste se stravovali?
Pepa: Bydleli jsme v tradičním japonském hotelu. A stravovali jsme se různě. Někdy v restaraci, jídelně a nebo hotové jídlo z obchodu. Když víte kam máte chodit, tak se najíte za levno. :-)

Radek: Bydleli jsme v ryokanu (Kimi Ryokan). To je hotel zařízený v tradičním japonském stylu. Náš pokoj měl něco málo přes 7m2. Stravovali jsme se převážně tak, že jsme jídlo nakoupili v blízkém obchodě a snědli v ryokanu. Když jsme byli na výletě nebo někde dál od ryokanu, jedli jsme v různých bistrech. Občas jsme také zašli do restaurace. Dá se říct, že nás jídlo na den stálo stejně jako v Čechách.

4) Mnoho lidí nejen z našeho dojo a nejen aikidisti sledovali vaše příspěvky. Takže víme, že jste měli možnost i cvičit. Je nějaký rozdíl mezi tréninkem v Japonsku a tady u nás?
Pepa: Mají disciplínu a věnujou se aikidu na 100%, ne jako my, že půlku tréninku prokecáme.

Radek: Odpověď bych rozdělil na tři části. První je cvičení. Rozcvička je více individuální. Po ní následuje málé zahřátí v podobě pádů podobně jako u nás. Zbytek tréninku probíhá tak, že sensei vždy 3x až 5x ukáže techniku. Zásadní rozdíl jsem zaznamenal v tom, že během cvičení se skoro nemluví. Když je něco potřeba vysvětlit, tak se tak děje přímo během techniky a téměř beze slov. Dokud sensei netleskne, tak se bez přestání cvičí. Druhou částí je chování. V zásadě lze jednoduše říct, že všichni se ke všem chovají s mnohem větší úctou. Poslední co mě zaujalo je to, že po tréninku na sebe všichni počkají před Dojo. Sensei poté na závěr řekne pár vět a následně se spolu všichni rozloučí.

5) Kromě cvičení aikido jste obešli mnoho památek a míst. Jak na vás jiná kultura, jiné prostředí působilo?
Pepa: Památky mají krásné a působí na člověka velmi dobře.

Radek: Japonská kultura je od té naší zcela odlišná a pro mě to tak byl úplně jiný svět. Z památek mě nejvíce mě zaujaly staré chrámy a jejich okolí. Občas byl trochu zvláštní pohled na chrám, který stál hned vedle moderní budovy. Také na mě hodně zapůsobil klid - i uprostřed Tokyo máte mnoho chrámů a parků, ve kterých vám vůbec nepřijde, že jste v metropoli.

6) Ve vašich příspěvcích jste se zmínili, že jste poznali nové přátele. Jak na vás celkově působili Japonci?
Pepa: Milí, hodní a rádi pomohou. Prostě jiná mentalita a jiná úroveň.

Radek: Všichni se k sobě chovají slušně a ochotně. Cizincům se vždy snaží pomoci i přes jazykovou bariéru. Přestože jsou velmi přátelští, tak chvilku trvá, než si vás "k sobě pustí". Jakmile se ale po krátké době prolomí ledy, výborně si s nimi popovídáte a to téměř o čemkoli, co vás i je zajímá.

7) Co pro Vás bylo takovým největším zážitkem?
Pepa: Největší zážitek mám z toho, jak se japonci umí chovat. Nikde nikdo nepředbíhá a nestrká se. Na to, jak je jich hodně, tak v tom mají systém, na rozdíl od nás.

Radek: Určitě chvíle mimo tatami strávené v lázních se senseiem, kde jsme si s ním mohli celý večer povídat. Nelze zapomenout ani na čas strávený s našimi novými přáteli. Užili jsme si s nimi spoustu zábavy.

8) Naopak, měli jste nějaké potíže? A pokud ano, jak se je podařilo vyřešit?
Pepa: Maximálně jsme koukali do mapy, tak hned a rádi poradili a nebo jsme nevěděli na jaký vlak nastoupit.

Radek: Žádné si nevybavuji. Samozřejmě se nám třeba stalo, že jsme se na chvilku ztratili. Ale to bych ani nebral jako potíže. Spíš to byl další z úsměvných zážitků, který můžeme vyprávět.

9) Vím, že to asi je těžká otázka, přesto se zkusím zeptat. Jaký dojem máte z Japonska obecně pohledem Čecha?
Pepa: Jiná mentalita, životní úroveň, chování. Myslim, že se to ani nedá s rovnávat s námi.

Radek: O tom se dá povídat celý den. Všude je pořádek a poměrně klid. A to i přesto, že je všude mnoho lidí a aut.

10) Je známé, že jste cvičili aikido v dojo u Shishiya Senseie. Odvezli jste si nějaké nové poznatky nejen v technické oblasti?
Pepa: Ano, myslim že jsme si odvezli hodně co se týče aikida, jak fyzicky tak různé myšlenky, který se týkají aikida.

Radek: Sensei nám i mimo tatami vysvětloval a předával své myšlenky. Ty zcela změnili to, jak se dívám na Aikido a na věci kolem sebe. Doslova mi otevřely oči. Hodně se týkaly toho, jak praktikovat Aikido nejen na tatami ale i v "běžném" životě. Pro mě osobně je tohle to nejcennější, co jsem si odvezl.

11) A zkusím navázat další otázkou. Měli byste nějaké poselství ostatním, co cvičí aikido?
Pepa: Ano, pokud jste se rozhodli cvičit aikido, tak to je jedině dobře, protože je to jediné bojové umění, kde oba jsou vítězové a oba jste šťastní. Pro laika to zní divně, ale pokud necvičíte aikido tak se to blbě chápe. :-)

Radek: Aikido není jen o cvičení technik. Jsou v něm myšlenky, které bysme se měli snažit pochopit a používat i v běžném životě a ne jen pár hodin týdně na tatami.

12) V okamžiku našeho rozhovoru jsme byli před několika dny svědky velmi ničivého zemětřesení a ničivých tsunami. Už teď je jasné, že jde o velkou katastrofu, která si bohužel vyžádala mnoho obětí. Vy jste se vraceli z Japonska v neděli a v pátek přišla ona katastrofa. Být tam o týden déle, možná ještě teď byste byli v Japonsku. Jaký pocit to ve vás vyvolává?
Pepa: Určitě si říkáme, že nás to mohlo postihnout i nás, ale nějak si to nepřipouštím. Spíš máme strach o naše přátele. Napsali nám jen jednou a teď už jsme bez zpráv. Doufáme, že jsou v pořádku. Do té doby než jsem se dostal do Japonska tak jsme měl úplně jíný názory o japoncích nebo spíš jsem si o nich nic nemyslel a neřešil, ale teď když jsem se vrátil a ještě k tomu tyhle věci co se dějí tam, jsem změnil názor a mam je rád. :-)

Radek: To, co se stalo, je strašné. Mé pocity byly velmi zkličující. Ani si nedovedu představit, čím vším si tam lidé museli projít a ještě budou muset. První myšlenky byly na naše přátele. Naštěstí se nám je poměrně rychle podařilo kontaktovat - všichni jsou v pořádku. Stále sleduji zprávy a doufám, že se situace brzy zlepší.

13) Abychom skončili trochu pozitivněji. Co byste doporučili ostatním, kteří ještě v Japonsku nebyli, ale třeba se někdy na návštěvu chystají?
Pepa: Určitě to stojí za zážitek se tam dostat a pokud možno i zacvičit aikido. Do 5-ti let se tam chceme vrátit a setkat se s našimi přáteli.

Radek: Asi bych jim doporučil vybrat si trochu lepší období na cestu než my. Ideálně březen až květen nebo září až listopad. Pokud si budete chtít na ulici s někým popovídat v angličtině, vyplatí se naučit se pár slovíček či frází a oslovit jej v japonštině. Rychle se tak prolomí ledy.

Děkuji oběma za příjemný rozhovor JČ.