Rozhovor s Ichiro Shishiya, 1.část

Tyto příběhy otištěné v Aikinews-magazine vol. 140 přeložil z japonštiny do angličtiny John Uchikura, do českého jazyka Petr Munzar (Aikido Pardubice) a korigoval Jiří Marek

Ichiro Shishiya Sensei se narodil v Tokyu v roce 1947. Začal trénovat judo v dojo policejního klubu Sugamo již v šesté třídě základní školy. Od roku 1963 chodil do Sugamo Kenshyukan dojo vedeného Noboru Ishibashi Senseiem a začal trénovat aikido pod vedením Shoji Nishio Shihana. V roce 1966 začal též cvičit v Hombu dojo. Po promoci na Univerzitě Dokkyo v roce 1970 byl několik let zaměstnancem firmy zabývající se výpočetní technikou, až si v roce 1979 založil stejně zaměřenou firmu vlastní. Od té doby již dělil svou pozornost mezi práci a vyučování aikido. V současnosti, jako 6. dan v aikido, vede každoročně semináře v šesti evropských městech a je vedoucím instruktorem Meisei Kai v Tokyu. Je prezidentem Toshima Ward Aikido Federation (Toshima je jedna z městských centrálních částí Tokya), delegátem Japonské federace aikido, tajemníkem Tokyjské aikido federace a čestným členem Rady vedoucích Asociace tělesné výchovy městské části Toshima.

„Musí existovat chvíle vzájemného porozumění, rezonance mezi učitelem a žákem, jako vibrace struny koto (japonská citera s třinácti hedvábnými strunami), aby mohl probíhat trénink a výuka. V tomto směru jsem měl nesmírné štěstí a čest dostat se pod vedení Nishio Senseie. Mé aikido je odlišné od aikido Nishio Senseie či O-Senseie, ale neznamená to, že jsem se jednoho dne náhle probudil a vytvořil svou vlastní verzi aikido. Jde o kulminaci učení O-Senseie, Nishio Senseie a mnoha dalších sempai (starší/zkušenější cvičenec) přede mnou. Snažím se zahrnout vše, co jsem se od těchto lidí naučil, do svého budo.“

Ichiro Shishiya, 6. dan, začal trénovat pod vedením Shoji Nishio Shihana ve svých patnácti letech. Srdečně hovoří o svých myšlenkách, o podstatě budo a o svých zkušenostech z aikido za 43 let.

Judo jsem cvičil od základní školy, s aikido jsem však začal až od poloviny školy střední, jakmile jsem složil postupové zkoušky do jejího druhého stupně. Mé důvody začít s aikido nebyly nikterak vznešené. Na začátku léta toho roku jsem se účastnil turnaje judo v městské části Toshima a jeden z mých soupeřů vážil 100 kg v juniorské třídě. Bylo v celku lhostejné, jestli jsem jej tahal nebo do něho zkoušel strkat, nemohl jsem s ním hnout ani o píď. Když jsem zkusil hodit s ním seoinage, upadl jsem a on mne ještě svou vahou přimáčkl k zemi.

Nyní mi již nevadí, že prohrávám s dovednějším soupeřem, ale prohrávám-li jen proto, že je ten druhý větší, chci si to s ním zkrátka rozdat ještě jednou. Díky onomu incidentu jsem velmi toužil naučit se něco nového. Náhoda tomu chtěla, že jsem v týdeníku narazil na článek o Koichi Tohei Senseiovi a jeho aktivitách na Havaji. Moje matka článek četla a povídá: „Podle toho, co píší, jsou i Američané krátcí na aikido.“ Když jsem to uslyšel, věděl jsem, že aikido musím zkusit.

Štěstí tomu opět přálo, Kenshyukan dojo bylo blízko k Sugamo a judo tréninky měli v pondělky, středy a pátky, zatímco aikido v úterky, čtvrtky a soboty. Tak jsem začal chodit do Kenshyukan dojo a zahájil svou cestu s aikido. Vážně, začal jsem tam chodit, abych se naučil nějaké aikido techniky a zvládl porazit většího soupeře v judo (směje se).

Hlavním instruktorem v Kenshyukan byl Noboru Ishibashi Sensei, který původně začal rovněž s judo. Když byl mladý, jeden z jeho kamarádů z judo, Nakazono Sensei, mu řekl: „Je tu ten neuvěřitelný starý muž jménem Morihei Ueshiba Sensei. Musíme se na něho jít podívat!“ a šli společně do Hombu dojo. Když tam přišli, myslel si: „S tímhle starým mužem bych neprohrál. Vsadím se, že bych s ním švihnul raz dva.“ V okamžiku, kdy to řekl, O-Sensei se otočil a probodl jej pohledem. „V tu chvíli mi bylo jasné, že ten chlapík to myslí vážně“, pomyslel si Ishibashi Sensei, tehdy 5. dan v judo.

Po tomto zážitku se Ishibashi Sensei rozhodl začlenit tréninky aikido do svého dojo. Shoji Nishio Sensei byl poslán z Hombu dojo do Kenshyukan, aby tyto tréninky vedl.

Dobrá tedy. Nishio Sensei bydlel asi 1 km daleko ode mne, takže jsme z tréninků vždy chodili spolu a já mu nosil tašky. Sensei nesl svůj meč a kráčel vpředu. Já jsem vždy cestou přemýšlel, zda bych byl schopen shodit tašky, popadnout jej zezadu a praštit s ním nebo zda bych zvládl podrazit mu nohy. Pak jsem si zase říkal, že kdybych dal ruku takhle, udělal by toto a kdybych mu podrazil nohu jinak, udělal by ono. Nakonec jsem se nikdy k ničemu neodhodlal. Senseiovi bylo 35 let a mě 15.

Ptával jsem se jej na hloupé otázky jako: „Co je silnější, judo či aikido?“ Sensei mi však obvykle odpovídal: „Obojí má své klady.“ Jednou po cestě domů jsem si všiml, že Sensei má chodidla stále paralelně namířená vpřed. Má chodidla však svírala při chůzi úhel 90°. „Nejdřív ze všeho musím chodit správně“, řekl jsem si. Trvalo mi 10 let, než jsem se to naučil! Nosil jsem mu tašky do svých 25 let a během těch cest domů jsem se naučil mnoho.

Senseiovi žáci též často chodívali k němu domů, kde se povídalo o jiných věcech, než bylo cvičení. Bylo to něco jako dojo bez dojo. Kdybych neměl možnost poznat během těchto konverzací senseiovu životní filozofii, nejsem si jist, zad bych vůbec v aikido pokračoval.

Ano. Jako deshi (přímý žák) jsme se všichni chtěli našemu učiteli vyrovnat a předčít jej. Jakkoli jsme se však snažili a tvrdě trénovali, Sensei byl vždy daleko před námi. Je to samozřejmé, neboť my trénujeme jenom, když máme volno a jsme v dojo, zatímco Sensei přemýšlí o technikách stále, připravuje se, a když nás pak učí techniku v dojo, má ji už perfektně zvládnutou. Tak ve znamení snahy dostihnout umění mistra míjely všechny ty roky, než jsem si toto uvědomil.

Jsem nesmírně šťasten, že jsem měl to štěstí studovat pod vedením takového učitele, jakým je Nishio Sensei. Měl vždy jasnou filozofii bojových umění. Chtěl bych uchopit to, co mne naučil, využít toho, jak mne ovlivnil a vyučovat techniku jako například shihonage nejen tím, že žáky naučím, jak ji cvičit, ale také budu schopen je dovést k tomu, co technika může naučit nás. Takto jsem uvažoval, když jsem pomáhal Nishio Senseiovi napsat jeho knihu „Yurusu Budo – Aikido (Bojové umění prijímání – Aikido), princip vstupu jedním krokem – Irimi Issoku.“.

Asi 20 let. Moji sempai v Kenshyukanu byli skutečně znamenití lidé. Šesti či sedmi z nich jsem si obzvláště vážil (byli to třetí a čtvrtí dani v judo a karate a dokonce jeden 4. dan v sumo). Každý den jsem býval házen proti zdi a svůj obličej odíral o tatami. Prezident Edogawské federace aikido, Ishii Sensei, cvičíval obvykle stále se mnou a mé techniky a pohyby se tolik začínaly podobat těm jeho, že nám říkali kyodai (sourozenci). Po cvičení jsem sedával s oběma svými mistry ve vnitřním tatami našeho dojo, klábosili jsme nad šálky čaje. Mnoho jsem se při těch rozhovorech naučil a z oněch dní mám velké množství hlubokých zážitků a vzpomínek.

Když jsem začal studovat na univerzitě, zapojil jsem se do univerzitního aikido klubu. Byl jsem tehdy již 2. dan a pocházel jsem z dojo, kde bylo samozřejmé, že sempai byli lepší a silnější než nováčci. Abych to zkrátil, s univerzitním aikido klubem to nešlo zrovna snadno a po nějakém čase mi nebylo dovoleno tam cvičit (směje se). Byl jsem mladý a lehkomyslný. Myslím, že jsem musel asi působit svým sempai na univerzitě mnoho problémů...

Instruktorem univerzitního klubu byl Nobuyuki Watanabe Sensei, který pocházel z Hombu dojo. Právě díky němu jsem se rozhodl trénovat v Hombu dojo. Bylo to v květnu nebo červnu 1966, když jsem jako prvák na univerzitě začal docházet na ranní tréninky do Hombu dojo.

Trénoval jsem tam s mnoha učiteli. V té době jsem však cítil jakési hlavní „proudění“ od Doshyu, Kisshomaru Senseie a vnímal harmonii Kisaburo Osawa Senseie. Chodil jsem na tréninky Osawa Senseie jeden a půl nebo dva roky.

O-Sensei neměl hodiny s obvyklým řádem. Během ranního tréninku se někdy bez varování náhle objevil zpoza zasouvacích dveří nalevo od tokonoma (čestné místo v čele dojo, zpravidla je zde svitek a květiny). Vždycky volával jednoho ze svých uchideshi (vlastní přímý žák), Shimizu-sana, k ukemi a hovořil o síle a duši nacházejících se ve slově a jazyce. Pak pohlédl k nebesům a zavířil energicky dřevěnou tyčí. O-Sensei zemřel, když jsem byl ve čtvrtém ročníku univerzity. Pamatuji si však, že chodil do dojo až do samého konce jeho dnů. Během doby, kdy jsem docházel do Hombu dojo, jsem měl možnost setkat se s mnoha učiteli. Díky tomu jsem si uvědomil, že je mnoho možností jak chápat aikido, a že aikido je dostatečně velkorysé, aby všechny tyto rozdíly přijalo. Proto jsem navždy přilnul k filozofii aikido.

Když jsem byl mladý a dělal ukeho, vždy jsem přemýšlel, jak techniku obrátit a přimět k pádu naopak soupeře. Tehdy jsem si myslel, že vítězství a porážka jsou základními principy budo. Nakonec jsem si ale uvědomil, že budo není zápas a že vítězství či prohra jsou jen jeho drobné části.

Bylo to samozřejmě především díky tréninkům s Nishio Senseiem, ale mé myšlení se též změnilo od té doby, kdy jsem začal před 20-ti lety učit aikido. Jakmile jsem začal vyučovat, musel jsem přemýšlet nad tím, co je to nejdůležitější, co bych chtěl svým žákům předat. Byl jsem nucen uvažovat nad tím, proč se pohybujeme tak, jak se pohybujeme a jak to žákům všechno zprostředkovat, aby tomu nejlépe porozuměli. Z velké části je to vážně metoda pokusu a omylu.

Pro instruktora je nesmírně důležité neustále klást sám sobě otázky. Dělám to takhle správně? Nebo by to bylo jiným způsobem lepší? Tímto postupem získáváte pomalu jednotlivé malé dílky do skládanky až ji jednoho dne složíte a můžete si prohlédnout celý obrázek. Díky opakování tohoto procesu stále a stále dokola jsem nyní tam, kde jsem.

Nishio Sensei vždycky říkával: „Skutečně porozumíte budo teprve, až o něm začnete vyučovat“. Význam jeho slov jsem opravdu pochopil teprve až jako instruktor, při výuce druhých.