Bez okamžiku souznění mezi učitelem a žákem nemůže probíhat trénink a učení.

To je cosi, co se snažíte prostřednictvím aikido naučit své studenty, že?

Ano, snažím. Pokud se neučíte prostřednictvím reálné zkušenosti, stává se studium pouhým čtením z knih. Bez fyzické zkušenosti nejste nic víc než "naučený hlupák". Důležité je seznámit se jak s uměním bojovým, tak literárním. Toto přesvědčení je patrné z práce Nakae Tohju nazvané "Okina mondou" pocházející z počátku éry Edo. Dílo obhajuje jak bojový, tak i literární trénink. Na konci období Sengoku bylo nezbytné přehodnotit úlohu samuraje ve společnosti. Až do časů Yoshida Shoina, a do konce éry dynastie Tokugawů, byli mnozí ideologové současně i muži meče.

Před obdobím Meidži (t.j. za vlády šógunů z rodu Tokugawa v éře Edo – pozn. překladatele) neexistoval výukový systém s učiteli a školami, jak je známe dnes. Vyučovalo se ve školách "Terakoya". Předpokládalo se, že člověk se učí od svých předchůdců. Dnes však žijeme ve světě "Kolik to bude stát měsíčně?". Z mého pohledu je poplatek za trénink jen sumou vybíranou k uhrazení nákladů na chod dojo. Takže když ke mně přijde student a říká: "Chtěl bych se učit aikido, ale nemám peníze", odpovím mu, ať přijde i tak na trénink. "Tvůj budoucí úspěch bude dostatečnou platbou", dodávám. Mnoho lidí ale takovou nabídku nepřijme. Dokonce mám i případy, kdy budoucí žák přijde s tím, že může chodit jen jednou měsíčně. (Řekněme, že měsíční poplatek je 4 000 yenů.) "Mohu zaplatit jen 1 000 yenů pokaždé, když přijdu?", ptá se. Směji se a říkám jim, že se na tréninku nezabývám jen pouhým vyučováním technik. Aikido je mnohem víc než to. A není to otázka peněz. Nyní však máme vzdělávací systém, který v podstatě říká: "Jen pojď dál, my už tě naučíme". V něm pak zkoušíme studenty, abychom zjistili, čemu všemu porozuměli. Když studenti neporozuměli, soudíme, že učitel je špatný. Cílem současných vzdělávacích systémů je tedy, aby žák porozuměl.

Naopak, za časů, kdy studenti přicházeli a klepali na dveře Yoshida Shoina v Yamaguchi nebo Sakuma Shozana v Edo, byli tito velikáni mezi lidem dobře známi a získání možnosti učit se u nich bylo privilegiem. V těch dobách o sobě rovněž nikdo nehlásal: "Já jsem učitel". Učitelé vyučovali zkrátka proto, že náhodou znali něco, co se druzí lidé chtěli naučit. Jak prosté. Učitelé se též snažili sami získat další vědomosti a najít pravdu.

Ať již jde o vysokoškolské studium či o prostý trénink, dokud se nedostaví okamžik souznění mezi srdcem a myslí učitele a žáka, není možné se cokoli naučit. Při cvičení i při studiu je vztah mezi učitelem a žákem tím nejdůležitějším. Také z tohoto pohledu jsem měl nesmírné štěstí, že jsem před 40 lety potkal Nishio Senseie.

K čemu tedy aikido dnes?

Pokračování příště.